.

Animeblog.cz – popularizace japonského anime a všeho okolo

Vše okolo: „Stereotypy a podivnosti v anime”

Zobrazeno: 2180x | Vydáno: 4.2.2014 | Upraveno: 6.2.2014

Když jsem svého času viděl své první anime, zůstal jsem doslova přimrazen s čelistí lokalizovanou kdesi ve spodní partii své anatomie. Důvodem bylo, že jsem nad ním musel přemýšlet. Najednou žádní černo-bílí hrdinové, dobro se laškovně mísilo se zlem a postavy se dostávaly do situací, které nejenže neplnily základní kritéria hollywoodské romantiky, ale navíc odmítaly končit jednoznačným happyendem…

Člověka to, upřímně řečeno, zaskočí. Přece se mám dozvědět, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, že dobré je to, co tvrdí pan velitel nebo úředník, a že kdo je zlý, půjde do pekla. A kdo je dobrý, do nebe, samozřejmě, kam by taky jinak chodil… Možná je to tím šintoismem říznutým buddhismem a zenem, že Japonci na nebe a peklo příliš nevěří a spíš si z něj dělají srandu. Stejně jako neberou moc vážně to, že když je někdo nějakým způsobem dobrý, musí být dobrý ve všech ohledech, a jestliže někdo spáchá čuňárnu, je skrznaskrz prohnilý.

Tak takhle to v anime nefunguje, což je dobrá zpráva. Ono se tomu pak hnedle snáz věří. Bohužel stejně jako různým konspiračním tezím, u kterých se můžeme uklidňovat, že jistojistě pocházejí z japonského nacionalismu a xenofobie a nikoliv z existence systémů nad systémy a nějakých strejců a tetiček, kteří by rádi tak směšnou a triviální věc, jako je světovláda. Konspirační teorie jsou v pozadí mnoha a mnoha anime a kazí tak člověku mile naivní důvěru, že to s námi ti největší kariéristé přece musí myslet dobře.

Ale zpátky k věci. Po čase si člověk uvědomí, že ty stereotypy západní tvorby, které ochotně oželel, platí i v anime, pouze jsou díky kulturním a sociopolitickým odlišnostem poněkud jiné. Tato etapa, která člověka postihne řekněme tak asi dva tři roky po zhlédnutí prvního anime, aneb zkonzumování přibližně stovky seriálů a filmů, mu chvíli ztrpčuje život, než přijme za své, že i Japonec je pouze člověk a jejich tvorba má také nějaké své limity.

Ve výrazových prostředcích zde máme vítr, neboli kaze. Kdo by se s ním byl nesetkal. Vítr zaduje, rozčísne pohledné hrdince v důvěrné chvilce s mužským protějškem vlasy, případně v pro někoho lepší variantě sukni, a hned víme, že je láska na světě.

Krev z nosu je méně romantickým vizuálním indikátorem. Nevím, jak silnou mají Japonci nosní sliznici, že jim při erekci ihned praskají cévky, ale kdykoliv někomu začne téct krev z nosu, je celkově překrven.

Správná romantika na prvním rande pak spočívá v ustavičných rozpačilostních citoslovcích a koktání, ostatně i humor je poněkud svérázný, chce to hodně nahlas se co nejvíc nervózně smát, aby si vás všichni všimli, převrhnout stůl, otočit se vzhůru nohama, říct, co jste rozhodně říct nechtěli a nakonec odevzdaně zvadnout. Na to si zvyknete. Pravdou je, že Asiaté a Japonci zejména, mají natolik život svázán obřadností, že k trapasu není daleko a stále ještě kdesi v povědomí strašící seppuku nabádá v takových chvílích k rychlé panice. Největší borec je pak ten, kdo nezpanikaří a naopak se sadisticky usměje. Že úsměv je tam věcí daleko univerzálnější, si uvědomila i jistá rodilá anglická mluvčí, kteréžto se během výkladu velice líbilo, jak se všichni usmívají, ačkoliv se ani moc nesnažila být vtipná. O to větším překvapením bylo, když se dozvěděla, že jí nerozuměli ani slovo, a tak se všichni zeširoka usmívali, protože úsměv je ta pravá reakce v rozpacích…

O něco zajímavější jsou stereotypy zakotvené v příběhu a chování. Tak třeba ženy mohou být opravdu drsňačky. Vezmou vás katanou, rozstřílí na sračky, případně zmasí holýma rukama a ještě holejšími stehny. A v jednom kuse všichni (nejen ženy) prosí svůj protějšek, aby je zabil.

Na to si taky musíme zvyknout, protože pro nás je obětování se v zájmu cti stejná utopie, jako pro Američana hodit do kanálu svazek dolarů. Tuhle na Fejsbůku nějaký Yenkee postnul obrázek, na kterém je pokoj vyložený samýma dolarama, s chvástavým titulkem, kdo to chce uklízet. Všechny komentáře kolegů Yenkeeů zněly ve smyslu: „Dej mi hodinu“, „Klidně tam budu celou noc“, apod…, akorát když jsem já napsal: „Co je tohle za bordel?!“, nelajknul mi to vůbec nikdo…

Jeden z časem hodně zajídajících se stereotypů je původně srágorovitý hrdina, který se sebezapřením a nezdolnou vůlí vypracuje v borce non plus ultra, aniž by pochopitelně přitom přišel o své kokoro, spíše naopak. takže Woody Allan změnící se v Chucka Norrise, ale s duší Justina Biebera, teda ještě než ho Amerika zkazila (já jeho duši sice nikdy neviděl, ale působí tak nějak křehoučce a jemně narůžověle)…

Při bojových výkonech je třeba lítat vzduchem a má-li postava meč nebo katanu, smrtící úder soupeři zasadí vždy, když natáhne bradu daleko dopředu, odrazí se, prosviští pár kilometrů a trefí se do soupeře za doprovodu nevysvětlitelných světelných efektů. Budiž. Kdo z nás kdy lítal s katanou. Mrzutější je, když proti sobě stojí protivníci s pistolemi a chovají se tak nějak podobně. Nikdy jsem moc nepochopil, co je rozumného na tom, běžet proti sobě s pistolí, srazit se předloktími a za zavilého míření si do obličejů přemýšlet, co dál. Dramatické to ale je, snad se v tom odráží nějaké to reziduum samurajství, pro které většina z nás pochopitelně nemá buňky.

Jednou z ožehavých záležitostí v anime je podoba hrdinek nacházejících se v situacích, které otevřeně směřují k sexualitě. Normální produkt západní společnosti, tedy ty a já, zpočátku musí zalapat po dechu a hned se vrhnout po ovladači, aby si vedle sedící papoušek nezačal myslet cosi o pedofilii. No ano. Rovnice: „vypadá to jako dítě + chodí to do školy jako dítě + šišlá to jako dítě + má to blbé nápady jako dítě“ musí za rovnítkem vyústit v jednoznačný výsledek a vzbudit prudký konflikt mezi zesocializovanou šedou kůrou mozkovou a vývojově staršími svobodnými oblastmi CNS.

Co k tomu říct? Za prvé, chlapi jsou čuňata a až na úchyláky je mladé a roztomilé dívčiny přitahují. Za druhé to mladým a roztomilým dívčinám nevadí a naopak je dost vezme, když to přijatelným způsobem nedostanou najevo. Za třetí, Japonci to vědí a nechtějí ani jednu z obou skupin předělávat.

Pak jsou tady ale další důvody, proč to nebrat v prudérním viktoriánském stylu, na kterém udělal kariéru Sigmund Freud, jenž může děkovat kami-sama, že nebyl Japoncem a mohl se věnovat sexuálním mindrákům v Evropě. Když si vezmeme průměrnou Japonku, měří sotva metr šedesát, váží tak akorát, aby nemusela sedět v autosedačce a rysy její tváře jsou typicky juvenilní. Poměrně velké oči, malý nos a malá brada, s malými ústy, do kterých se mimochodem sotva vejde normální chrup dospěláka, takže spousta Japonek má křivé a všelijak se překrývající zuby, a máte zde zjev, na který byste podle západních měřítek nemohli hupnout ani v padesáti. Což by ostatně bylo dost nejaponské. Takže s tou pedofilií opatrně, alespoň u tvůrců, kteří jsou prostě zvyklí, že kanon krásy je o dvacet čísel a o dvacet kilo níž, než u našich krásných holek krev a mlíko. Že to zároveň může znamenat o dvacet let míň, to už je věc vedlejší… S tím šišláním je to podobně. In není hlas obtížně se deroucí spod prsního svalu zaškrceného bicepsem z oblasti vypracovaných hýždí, ale cosi, co připomíná Chipa a Dalea, když narazí na burský oříšek. Zkrátka kawaii. Setkáte se s tím ve videoblozích, v reklamách, v Takešiho hradě a nejspíš i v Japonsku.

Posledním stereotypem, který uvedu, abych se pro tuto chvíli rozloučil se stereotypy v anime, je nepředvídatelnost děje. Pochopitelně i to platí relativně. Tak jako se hrdina, jemuž neteče nic z nosu a nevidí sukni vlající ve větru, bez mindráků a mimo vší spiknutí, aniž by se katanou buď mocným skokem vrhal na nepřítele, anebo se sebevraždil kvůli hrdince už poněkud okoralejší, může dočkat šťastného konce (i když si ho takto moc nedokážu představit) tak i příběh může být nepřekvapivý. Což je opravdu větší pruda než to, co přišlo před chvílí. Anime totiž většinou překvapivý vývoj mívá. Zatímco v našem animáku už na začátku víte, že trouba princ s blbcem oslíkem vydobudou bohaté království a vystajlovanou princku, v anime víte houbelec. Což ho nakonec činí i hodnotnějším, než je hraná produkce, kde prince zastupuje mladý perspektivec, oslíka jeho mírně nejapně hláškující kámoš, království jakýkoliv byznys a princeznu pretty woman.

Chceš-li, vlož komentář...
Jméno:
E-mail:
Web:
Zpráva:
 
Dany | 24. prosinec 2016, 21:13

Moc hezky zhodnoceno a řečeno. Máš pravdu.

Vše okolo: „Stereotypy a podivnosti v anime”